TATRY  20.7. – 26.7.1997

První den – neděle 20.7.   

           Tenhle výlet jsme absolvovali ve složení: já, tedy Robin Wopršálek, Lišák - Martin Liška a Martin Mach. Původně jsme chtěli jet k moři, ale nemohli jsme sehnat nic levnýho. Rozhodli jsme se tedy pro návštěvu Vysokých Tater v sousedním Slovensku.

            Problém nastal, když Martin zjistil, že vůbec nemá pas. Lišák řikal, že na Slovensko se jezdí jen na občanku, ale jistej si tím nebyl. Martin si vzal tedy jen občanku a vyrazili jsme, nechajíce svou rodnou Plzeň za zády.

            Jeli jsme autmo – favoritem. Cestou jsme Martina připravovali na to, jak bude muset překonat státní hranice mimo celnici, někde v lese. Přitom vymyšlena následující příhoda: přijíždíme k celnici a kousek před ní vysazujeme Macha, který dále pokračuje lesem. Dojedeme k čáře, prokazujeme se celníkům platnými cestovními doklady a v tom slyšíme z lesa za celnicí praskot větviček, dusot, výkřiky stát a vzápětí střelbu ze samopalu. Do Tater dále pokračujeme jen ve dvou.

            Když jsme přijížděli k Praze, dostali jsme hlad. Rozhodli jsme se, že zastavíme v Průhonicích a dáme si svačinku, co jsme si každej vez s sebou. Projeli jsme Prahu, najeli na dálnici na Brno a asi po pěti kilometrech odbočili na odpočívadlo v Průhonicích. A zde nás čekalo příjemné překvapení – byla tu McDonaldí restaurace. Chuť na vlastní namazané chleby a rohlíky se salámem nás rázem opustila. Lišák měl sice obavy, že když začneme hned první den takhle utrácet, moc peněz nám v závěru dovolené nezbude, ale hamburgery zvítězily.

            U prodejního pultu se na nás jako nadržený sesypali prodavači a jeden přes druhýho se ptali česky a německy, co si dáme. Objednali jsme si chutné a drahé jídlo a sedli si ke stolku k prosklené stěně. Při konzumaci pochutin jsme pozorovali lidi kolem. Zaujaly nás např. matka s dcerou, který si sedly ke stolku a čekaly, až je někdo obslouží. Zřejmě Mcdonaldí prvničky. Taky byl zajímavej idiot, co si nes jídlo na tácu a zůstal stát uprostřed restaurace. Napřed jsme mysleli, že se rozhlíží po volném místě, ale to nám vyvrátil jeho tupý pohled do blba. A tak tam stál. No a nakonec nás pochopitelně točilo množství Němců, co si sem přišli nacpat ty svoje německý pupky.

            Po jídle jsme dali venku pod stříškou kouřovku. Docela se opět rozpršelo. Vymysleli jsme novou McDonaldí specialitku -  McMikrokosmos nuggets, tedy smažené můry a brouci, k čemuž by se podávala Mikrokosmos Coca Cola v níž plavou polomrtvé vosy.

            Dokouřili jsme a vyrazili dál, chtěje sledovat rodinku s pěknou dcerunkou, co vyjeli od Mca chvíli před námi. Chcalo fest, bylo zataženo od obzoru k obzoru a červená felicie s hezkou dcerunkou nám někam zmizela.

            Byli jsme zvědaví, jak budou vypadat záplavy na Moravě a jestli se přes ně dostaneme na Slovensko. Martinovi jsme se posmívali, že přes ten hraniční les půjde v lijáku. 

            Už jsme byli někde na Vysočině, když Lišák najednou vyhrk Ty vole, já si nevzal spacák! Hned jsme se mu s Martinam začali zlomyslně posmívat. Lišák si vzal karimatku, ale na spacák ani nevzpomněl. Rozhodli jsme se, že zastavíme někde v Brně a Lišák si tam koupí alespoň ňákou deku. Novej spacák si totiž Lišák kupovat nechtěl.

            Zbytek cesty do Brna proběh v pohodě.

            V Brně jsme sjeli z dálnice a zaparkovali nedaleko hlavního vlakového nádraží. Vydali jsme se do města hledat krám se sportovníma potřebama. Vzhledem k tomu, že byla neděle, bylo všude zavřeno. Pak jsem si vzpomněl, že vedle nádraží je K-mart nebo Tesco nebo jak se to dneska jmenuje. Vypravili jsme se tam. Bylo naštestí otevřeno. Ve druhém nebo ve třetím patře byly sportovní potřeby a Lišák si začal vybírat spacák. Nakonec se totiž rozhod, že si ho koupí, protože ten, co má doma, už je stejně pěkně starej a zchátralej. My s Martinem jsme zatím pozorovali řeziva, co okukovaly posilovací náčiní.

            Lišák si koupil spacák asi za třináct set korun a mohli jsme pokračovat v cestě.

            U Slavkova jsme si dali sváču v motorestu Rohlenka, kde kdysi válčil Napoleon. Naštěstí už nepršelo. Po nasycení jsme jeli dál. Sjeli jsme z dálnice a přes Uherské Hradiště jsme jeli směrem na hraniční přechod Strání. Nikde jsme neviděli žádný záplavy, akorát v Uherském Hradišti byla trochu zvedlá řeka Morava, ale jinak jsme se podivovali, kde vzala televize ty záběry zatopenejch měst. Martin prohlásil, že je to moravská kamuflage.

            Silnice začala stoupat k hranicím. Nacvičovali jsme situaci, jako že Martin až na celnici zjistí, že zapomněl pas, že kolem toho sehrajem komedii a snad nás pustí. Čím víc jsme se ovšem k celnici blížili, měl jsem pocit, že se před celníkama neudržim a začnu se smát.

            A už tu byla celnice. Na naší straně k nám přišla mladá holka a chtěla doklady. Já s Lišákem jsme jí podali pasy a Martin dělal, že ten svůj usilovně hledá – No, kde ho mam? No…,to není možný…, já ho asi zapomněl, já ho nemam! Celnice na to ledabyle prohodila Tak občanku. Martin jí podal občanku, vona to skoukla a mohli jsme jet. O pár metrů dál byla Slovenská celnice. Celníci měli na sobě ještě ty socialistický mundůry s červenejma vejložkama. Jeden z celníků přišel k nám a slovenštinou se dožadoval dokladů. Už jenom ta řeč nám byla k smíchu a do toho ještě, jako že Martin teď zjistil, že zapomněl pas. Celník mu hned řek, ať vystoupí a vrátí se. Vzal si naše dva pasy a šel někam k okýnku. Vypadalo to, že Martin půjde opravdu lesem. Nevěděli jsme, co bude. Celník se za chvíli vrátil a Martin to na něj zkusil ještě z občankou. Celník povídá Vy mátě občanku, prečo stě to něpovedali hned, veď to je normálny cestovny doklad. A bylo to. Tak jsme se dostali na Slovensko. Propukli jsme v nadšení, že do těch Tater opravdu dojedem.

            Museli jsme někde rozměnit peníze. Chtěli jsme zkusit nějakej hotel, protože teď, v neděli večer asi směnárna nikde otevřená nebude.

            Sjeli jsme z pohraničních hor a dostali se do širokého údolí Váhu. Najeli jsme na nově vybudovanou dálnici, kde se ještě nemusel platit dálniční poplatek, minuli jsme Trenčín a dostali se až k Dubnici nad Váhom. Tady dálnice končila. Přijeli jsme do Dubnice a odbočili dle směrovky k jednomu hotelu. Před hotelem se poflakovalo spousta slovenskejch teenagerů, z nedalekého občerstvení vyhrávala hudba. Přišlo nám to, jako když tu všichni čekají před ňejakým koncertem. Pak jsme ale zjistili, že jsme v centru veškeré zábavy v Dubnici. Parkoviště před hotelem obklopené paneláky bylo zřejmě pro náctileté dubničany místem každovečerního povyražení se svými vrstevníky.

            Směnárna v hotelu nefungovala, ale poslali nás do (prdele) Nové Dubnice, do hotelu Dynamic. Když jsme odjížděli z parkoviště, předvedli jsme Slovákům tzv. českou rockovou policii – tedy stažená okýnka, tvrdá hudby na plný pecky a jízda tak 5 kilometrů v hodině.

            V Nové Dubnici jsme ten hotel Dynamic nemohli najít a museli jsme se ptát jednoho chlápka. Ten nám ochotně vysvětlil cestu, ale měl jsem co dělat, abych se nezačal smát, když na mě mluvil slovensky se spoustou pro Čecha směšnejch slov.

            Hotel jsme nakonec našli (byl dost nóbl, zřejmě napůl bordel), rozměnili jsme prachy, za rohem se vychcali a pokračovali dál v cestě.

            Už byla skoro tma a my se rozhodli, že to někde zapíchnem, přespíme a do Tater dojedem až zejtra. Jenomže ňák se nám nedařilo nic najít. Dostali jsme navíc hlad a chtěli se jít někam najíst. Začalo opět drobně pršet. Lišák vzadu pospával a my s Martinem poslouchali rádio, zajímavou stanici Rock FM nebo jak se to jmenovalo, kde pouštěli samou výbornou hudbu, až jsme se podivovali, jak je to vůbec možný. U nás nic takovýho vůbec neexistuje.

            Chtěli jsme zastavit někde u motorestu a chutně se najíst. U jednoho takovýho jsme zastavili před Žilinou. Ani jsme ale nevystupovali, protože motorest vypadal, že je jen pro těžký pracháče. Jeli jsme tedy dál, projeli Žilinou, kde vládne coby primátor slovenský nácek Slota a kus za městem jsme si všimli poutače na non stop motel. V tej tmě a dešti jsme ale přejeli odbočku a museli se vracet. Jaké však bylo naše rozčarování, když restaurace v motelu byla zamčená a bába v recepci (poslouchala z rádia slovenskou lidovku jánošíkovského typu a já čekal, že nás vezme valaškou po hlavě) nám řekla, že non stop je tu pouze ubytovanie.

            Nezbejvalo nám, než se nasrat a jet dál. Štěstí nám ale přálo a o kus dál jsme narazili na otevřené občerstvení u velkého parkoviště. Znal jsem to tu z dob, kdy jsem jako malej jezdil do Tater z našima a tady vždycky stavěl autobus na občerstvení. Na parkovišti teď stáli dva kamiony a u stolků před občerstvením seděly dvě kurvy.

            Já s Lišákem jsem si dal klobásu a Martin, kterej celou cestu vykládal jakej má hlad, si nedal nic. Když jsme začali jíst, Martinovi došlo, že si nic k jídlu nedal a nechápal proč, když má přece hlad. Rychle si klobásu taky objednal. K jídlu jsme pili pivo Zlatý Bažant, které bylo vcelku snesitelné.

            Pak jsme si sedli ven a dali kouřovku. Koupili jsme si tu modrý LMka, ovšem překvapila nás jejich velikost. Byli kratší, asi dvoutřetinové než je zvykem u nás. (Jak jsme zjistili během příštích dní, takto krátké cigarety jsou na Slovensku velmi populární a sehnat normální velikost většinou nejde.)

            Ty dvě kurvy mezitím zmizely, přijel si pro ně taxík.

            Dali jsme si další pivo a kecali venku u stolků. Jeden kamion odjel a druhej v intervalu asi pěti minut neustále na chvilku startoval motor. Řidič si zřejmě  v kabince přitápěl. Přemejšleli jsme, jestli se každejch pět minut budí a startuje nebo jestli se motor v těchto intervalech aktivuje sám.

            Udělali jsme tu asi dvě fotky, první na slovenském území.

            Přijela sem taky dvojice Holanďanů, kluk s holkou. Holka se nám líbila a proto jsme plánovali Holanďanovu likvidaci.

            Třetí pivo jsme už nedávali a šli si lehnout. Lehnout ovšem není to pravé slovo, protože jsme spali v autě a to není ve třech žádná slast. Šli jsme se tedy pokusit usnout ve skrčených polohách.

Druhý den – ponděli 21.7.

Probudili jsme se celí přeleželí a ne příliš vyspalí. U parkoviště byla zchátralá chatová osada s ještě fungující umývárnou, kterou jsme po ránu využili. Vedle stála salaš – tedy roubené stavení – atrakce pro turisty. Dříve zde bylo občerstvení. Teď však byl objekt v dezolátním stavu, asi těsně před zřícením. Škoda.

            Dali jsme se trochu dohromady a vyrazili dál. Minuli jsme hrad Strečno a zajeli do hlubokého údolí Váhu. Všude kolem se tyčili strmé ohromné vršky Malé Fatry. To je taková obdoba našich Krkonoš, ovšem vzhledem k ostatním místím horám to tady jsou jenom takové vršíčky.

            Projeli jsme odporné smradlavé město Ružomberok a silnice se brzo změnila v dálnici, kde už byl poplatek nutný. My ale neměli dálniční známku a ani jsme do ní netoužili investovat a tak jsme museli úsek do Liptovského Mikuláše absolvovat po staré silnici. Na ní nás zaujaly dvě věci. V jednom místě sekali asi čtyři sekáči u svodidel při silnici trávu. Ne ovšem, jak jsme zvyklí od nás, motorovou kosou od Bédy Trávníčka, ale oháněli se klasickou kosou sem tam, sem tam. Hezký obrázek technického pokroku na Slovensku.

            No a další věc na tejdle silnici. V jednej zatáčce ležel v protisměrném jízdním pruhu krumpáč. V okolí nikde nikdo a na silnici tu leží krumpáč!

            Dojeli jsme do Liptovského Mikuláše a odtud se vydali přímou silnicí do Vysokých Tater. Bylo ovšem špatně vidět, protože bylo zataženo, pršelo a čím jsme vyjížděli výš, tím častěji jsme projížděli mlhou – mraky, do jejichž výšky jsme se dostali. Chtěli jsme dorazit na Štrbské pleso a tam zkusit sehnat ubytování, protože v tomhle počasí spát venku bylo nemožné. Cesta lesem se nám zdála nekonečná. V jednom úseku tu velká voda odplavila silnici a byla tu objížďka. Byla to ale jediná známka nedávno zuřících povodní.

            Konečně jsme dojeli na Štrbské Pleso. Auto jsme nechali ve skoropodzemních  poloprázdných garážích a vydali se hledat hotel. Pršelo, lidí tu moc nebylo a i ostatní parkoviště zela prázdnotou. Došli jsme ke kaskádové stavbě hotelu Pyramida a informovali se v recepci na ubytování. Dvoulůžkový pokoj s přistýlkou a sprchou stál pro tři lidi na den (brali nás jako tuzemce, cizinci to maj dražší) tisíc čtyři sta slovenských korun. Zdálo se nám to dost, ale nakonec jsme to vzali na dva dni, dostali klíč od pokoje a začali stěhovat věci z auta.

            Největší problém byl s propan-butanovým vařičem. Obávali jsme se, že by nám zatrhli s ním na pokoji vařit a tak jsme ho nesli přes recepci řádně zamaskovaný. Přestěhovali jsme z auta na pokoj všechny potřebné věci (auto jsme také zaparkovali kousek od hotelu) a udělali si oběd. Poté jsme se rozhodli udělat první tatranskou tůru. Jako vhodný cíl se nám zdála chata kapitána Morávky na Popradském plese ve výšce 1494 m n.m., tedy od našeho hotelu dělalo převýšení zhruba 140 m. Vyrazili jsme.

            Cesta vedla nejprve do krpálu lesem a po několika kilometrech se nám naskytl pohled do velikého příkrého údolí, které bylo sevřeno vysokými sklaními masívy. Bohužel ty jsme si nemohli dostatečně vychutnat, neboť byly z větší části zakryty mraky. Stále chvílemi pršelo nebo mrholilo.

            Točilo nás místní značení na směrovkách. Vzdálenost byla udávána v čase a ne v kilometrech. Takže např. od Štrbského Plesa na nějaké rozcestí to podle značení mělo trvat hodinu, my to šli něco přes půl. A od tohodle rozcestí na chatu kpt. Morávky to mělo trvat tři čtvrtě  hodiny a my to šli asi o půl hodiny déle.Točilo nás to nesmírně, protože si člověk ani nemoh udělat představu, jak půjde vlastně daleko V tom druhém případě nám přišlo, že ten čas měřili horalové – sportovci, který trasu uběhli sprintem a výsledný čas, co si změřili na stopkách, napsali na tu ceduli.

            Konečně se nám podařilo po nesčetných zákrutách mezi klečí a kamenama na zmíněnou chatu dorazit. A vida, uvnitř byla restaurace! Hned jsme zabrali místo u jednoho uvolnivšího se stolu a jako ti nejsprávnější turisti jsme si objednali borovičku. A pivo. My s Martinem jsme dostali hlad a dali jsme si ještě vyprážaný sýr, tedy smažák. Byl sice pěkně drahej (něco přes 70,-Sk), ale hlad nebo spíš chuť byla silnější než snaha neutrácet zbytečně.

            Zdaleka nejvíc ale v lokálu přitahovalo náš zájem asi pět mladejch holek, co tu dělaly servírky. Každej z nás si mezi nima okamžitě našel svou favoritku a tu se pak snažil kontaktovat očima. Lišák s Martinem v tom měli ovšem trochu zmatek, protože se jim ty jejich holky pletly a nemohli se dohodnout, která je čí. Lišák ještě navíc tvrdil, že "moje" servírka je podobná Švorcovej. Nutno říct, že Švorcovej zamlada, kdy ještě byla docela kus a ne teď, kdy je to odporná nemožná komunistická uvědomělá bába.

            Bylo tu dost Němců, kteří mají našich sympatií stejně jako Švorcová. Zaslechli jsme, jak se jeden z nich druhýho ptá was?. Martin na to: Was? Chceš zlomit vaz?

            Jak jsme si přečetli u vchodu, chata nese název po hrdinném partyzánském kapitánovi Morávkovi. Ve skutečnosti ovšem kpt. Morávka nezemřel za války hrdinskou smrtí, ale změnil se na vodní příšeru, něco jako Lochneska, a žije dodnes v Popradském plese vedle chaty. Na hlavě má stále svojí brigadýrku a loví turisty, kteří se lehkovážně pohybují po břehu plesa.

            Konečně nám přinesli ten sejra a my se mohli oddat jídlu. Nutno poznamenat, že bylo vskutku vynikající.

            Po najezení jsme se přesunuli vedle do místnosti pro kuřáky a dali čouda. Jedna slovenská turistická bába vedle u stolu žbrblala něco o zdravém vzduchu, ale bylo jí to hovno platný. Za chvíli jí stejně sežere kapitán Morávka.

            Dali jsme ještě pár piv a vydali se na zpáteční cestu. Šli jsme jinudy, po asfaltové cestě, která sloužila pro zásobování chaty. Všimli jsme si, co stromů je tu napadeno zvláštním mechem, kterej zbavuje stromy jehličí, celej ho obalí a strom pak většinou spadne.

            Cesta ubíhala dobře, Lišák šel dokonce tak svižně, že se od nás oddělil a šel kus vpředu.

            Já jsem si v jednu chvíli všimnul pozoruhodnýho ptáka poletujícího kousek od cesty a rozhod jsem se ho vyfotit. Pronásledovali jsme ptáka s Martinem lesním porostem až se pták vcelku krotce usadil na větvi kousek ode mě. Něž jsem ho ale stačil vyfotit, zas popolít kus dál. Na další větvi už ale počkal a nechal se milostivě vyfotit. Vrátili jsme se na silnici a spěchali za kdesi vpředu jdoucím Lišákem, který nám už zmizel za zákrutem cesty. Ta se vlnila v serpentinách a tak jsme to střihli zkratkou lesem. Překvapením pro nás bylo, že nás doletěl ten pták a sed si na strom kousek od nás. Asi se chtěl ještě fotit.

            Dostali jsme se zase na silnici, ale Lišák nikde. Bylo nám to divný a chvíli jsme čekali. Lišák však nešel. Napadlo nás, že je pořád ještě před náma a tak jsme to vzali další lesní zkratkou. Dostali jsme se opět na silnici o něco níž, ale ani zde se Lišák nevyskytoval. I tady jsme čekali jestli se neobjeví. Dokonce jsme popošli po silnici trochu zpátky. Ale Liška nikde. Byla tu u silnice v pangejtu taková betonová díra, tak metr a půl široká a metr hluboká. Asi na zachytávání vody u propustku pod silnicí. Představovali jsme si, jak Lišák do takovýhle podobný díry někde cestou spad, zlámal si ruce i nohy a nemůže ani volat o pomoc, protože si při pádu zarazil do pusy šišku.

Spíš jsme ale začali mít podezření, že nám utek. Šli jsme tedy dál.

            Došli jsme až na konec značené cesty, kde přes louku vedla trať místní električky (jak tomu tady řikají – je to něco mezi tramvají a lokálkou) a byla tu i její zastávka. Rozhodli jsme se, že už dál nepůjdem pěšky, ale dojedem na Štrbské Pleso tímto dopravním prostředkem.

            Električka jela ovšem napřed opačným směrem a na Štrbské pleso asi až za dvacet minut. Už jsme měli chůze dost a tak jsme se posadili do trávy vedle zastávky a čekali na spoj. Čekání jsme si krátili pokukováním po několika řezivech (co tu ale byli se svými chlapci) a vyhlížením Lišáka. Ten se ale stále neobjevoval. Byli jsme přesvědčeni, že už je dávno v hotelu.

            Tak za těch dvacet minut přijela električka a my odjeli na Štrbské Pleso. Z nádraží jsme byli za chvilku v našem hotelu a zde jsme předpokládali, že v recepci narazíme na Lišáka, neboť pouze Martin měl kartičku opravňující k vyzvednutí klíče od pokoje.

            Lišák  zde ovšem nebyl.

            Odebrali jsme se na pokoj a plánovali, že se soumrakem zalarmujeme horskou službu, aby šla Lišáka hledat.

            Asi za pět minut po našem příchodu vrzly dveře a v nich se objevil nasranej Lišák. Kde prej jsme, že tam na nás čekal v lese asi půl hodiny na jednom místě a už taky plánoval to s tou horskou službou. Mno… Museli jsme se zřejmě minout, jak jsme s Martinem chodili těma zkratkama.

Dali jsme vosprchčbu, jídlo a plánovali kam vyrazíme na kalbu. Lišák se najed ze svejch zásob málo a sežral mi i moje oblíbený volejovky. Za chvíli na to jsme vyrazili. Leč došli jsme jen ke vchodovým dveřím hotelu a Lišák začal zkuhrat, že je mu ňák blbě, a že se musí vrátit vysrat. Čekali jsme tedy s Martinem ve vstupních prostorách hotelu a četli si zde vyvěšené reklamní letáčky na hotelové možnosti a jídelní lístky. Zjistili jsme, že je tu restaurace, bar, klub a vinárna Cengálka (podivný název nám nic neřikal). Měli tu i Prazdroj, ovšem za neuvěřitelnou cenu – 80,-Sk. To se asi posrali!

V restauraci vedle, kam bylo odtud vidět, seděla rozjetá parta asi čtyřiceti židů s čapkama a zahnutejma nosama. Zrovna začali zpívat. A to pěkně od podlahy. Číšník je však záhy vypakoval, protože už chtěl zavírat (otevřeno bylo do desíti, což právě bylo). Celá skupina se proto přesunula za značného halasu do nedalekého baru v budově vedle hotelu.            Konečně jsme se dočkali vysraného Lišáka a vyrazili jsme do víru tatranských podniků. Jak jsme ovšem záhy zjistili, Štrbské Pleso příliš možností na noční zábavu nedávalo. Nakoukli jsme do poloprázdné diskotéky            , kde v rytmu tuc tuc poskakovalo pár idiotů, minuli jsme okýnko s občerstvením, kde si několik místních teenagerů kupovalo párek v rohlíku nebo co a vrátili se zase do hotelu. Tady jsme si opět ověřili, že ceny zde nejsou pro nás a vypravili jsme se na druhé kolo hledání vhodného podniku.Tentokrát jsme skončili v Billiard klubu asi sto metrů od našeho hotelu (i když - sto metrů od našeho hotelu tu bylo úplně všechno).

Prazdroj tu měli za 40,-Sk, což byla též nepřijatelná cena a tak jsme si dali slovenský pivo Šariš za 15,-Sk. Lišák si však stále stěžoval, že je mu blbě a dal si místo piva džůs.

Než jsem se toho piva napil, nevěřil bych, že může pivo chutnat tak strašně odporně. Pivo Šariš bylo něco tak nepředstavitelně hnusnýho! Chutnalo to jako všecky sračky světa dohromady! A navíc bylo ještě teplý! No brrr!

Dali jsme si proto s Martinem borovičku a Prazdroj, byť za 40 káblí. Lišák nadával na odpornej džůs a dával nám ho ochutnat s tím, že to snad ani není možný. Pak přešel na nějakou minerálku. Za chvíli jsme si s Martinem dali další borovičku, další Prazdroj a pak jsme se všichni tři přemístili ke kulábru v zadní části lokálu.     

Hráli jsme, přitom kalili, pak mě už ta hra přestávala bavit, žádný řeziva nikde, nuda. Začal tu bejt pěknej spruz. Zabalili jsme to, že vyrazíme spát. Šli jsme zadním vchodem, kterej, jak nám tvrdil Martin, krátce po našem příchodu sám prozkoumal. Teď nás tedy ved. Prošli jsme po tmě jakousi chodbou, vešli dveřma do místnostií, pak do další, všude tma a východ pořád nikde. Trochu jsem se v poslední místnosti porozhlíd, vidim tam ustlaný postele, na nich složený svetry… Rychle jsme tam odsud vypadli a po chvíli dalšího bloudění konečně našli zadní východ z toho baráku. Vrátili jsme se do hotelu a zalehli.

Třetí  den – úterý 22.7.

            Vyhrabali jsme se z postelí až někdy po desátej a těšili se na snídani. Ta se podávala dole v hotelové restauraci formou švédských stolů. Snídaně ale končila v jedenáct hodin a tak jsme měli obavy, aby na nás něco zbylo.

            Sešli jsme do restaurace, kde na nás hned servírka spustila německy. Vyvedli jsme ji z omylu, nabrali si jídlo a usedli ke stolu. Jak jsme za chvíli zjistili, nandali jsme si toho málo. Řekli jsme si, že to zítra ráno napravíme.

            Po snídani jsme se přichystali na druhou tatranskou tůru. Tentokrát pro opravdové tvrdé horaly – na Bystré sedlo, které má nadmořskou výšku 2314 m n.m. Ze Štrbského Plesa je to tedy převýšení téměř jeden kilometr.

            Vyrazili jsme z hotelu kolem zimního sportovního areálu, minuli lanovku na Solisko a pomalu začali stoupat po lesní cestě. Lanovkou jsme chtěli jet zpátky, až obejdeme horský masív. Teď nás ale napadlo, že by bylo lepší využít lanovku cestou vzhůru, protože zpátky stejně půjdeme z vršku a nebude to tudíž tak namáhavé.

            Vrátili jsme se k lanovce, zakoupili jízdenky a stoupli si do fronty. Lišák si zapálil a hned bylo slyšet nespokojené poznámky ostatních turistů, měřících si nás pohrdavými pohledy. Žijí totiž zdravě.

            Konečně na nás došla řada. Já jel s Lišákem a Martin nás stíhla sám. Vypadal na tej lanovce díky svejm dlouhejm rozcuchanejm vlasům jako Yetti. Hned jsem ho vyfotil a s Lišákem jsme plánovali, jak fotku draze prodáme, páč Yettiho na lanovce ještě nikdo nevyfotil.

            Čím jsme stoupali výš, tím byla větší mlha (nebo už to byly mraky) a taky větší kosa.

Škoda, že díky mrakům nebyl žádnej rozhled, protože by musel bejt dost super.

            Dojeli jsme na Chatu pod Soliskem a zde nás uchvátila vůně grilovaných klobás. A tak než jsme nastoupili tůru, dali jsme si každej klobásku a pivíčko. Klobásy tu venku pekla pěkná dívčina, okolo který se bohužel vochomejtal její šamstr.Taky tu bylo dost Poláků. Jednu jejich skupinku tvořili asi čtyři dost proletářsky vypadající chlapi. Koupili si tu Prazdroj a tím se dostali na vrchol svých možností.

            Po spořádání jídla jsme se vydali po modrej značce dál. Zatím to nebyl žádnej stoupák, dokonce jsme klesali, až jsme se napojili na žlutou turistickou značku. Ta vedla až na Bystré sedlo. Teď už začala bejt cesta náročnější. Vždycky jsme vystoupali na horskou terasu, na ní bylo pleso a tak to šlo asi třikrát. U třetího plesa, jenž neslo název Vyšné Wahlenbergovo, už byly sněžný pole a pleso bylo z jedné třetiny zamrzlé. V jednom takovém sněhovém místě jsme dali koulovačku. Byl to docela nářez, házet po sobě sníh koncem července.

            Na další cestě měl Martin z nás nejvíc sil a brzy šel daleko před náma. Někde mimo cestu se pak posadil na vyčnívající balvan a čekal na nás. Vypadal zase jako Yetti, kterej pozoruje z povzdálí výpravu. Nešli jsme tu totiž sami, ale v obou směrech chodilo spousta lidí. Chvílemi to vypadalo jako lidský řetěz. Já si myslel, že jich tu rozhodně tolik nebude.

            No a Martin, jak se pořád pohyboval někde vpředu a lez po těch balvanech, najednou změnil směr a drápal se někam vzhůru po skalnatém svahu. Pak si to chtěl zkrátit po kamenejch lavinách a přes vyčnívající skály. To mu ovšem příliš nevyšlo a pořádně se tam nahoře zdržel. My jsme ho po stezce značně předběhli. Když jsme se v jednom místě ohlídli kde je, spatřili jsme v dálce malinkatou machovskou postavičku, drápající se po příkrém skalnatém srázu, daleko za námi a úplně mimo cestu. Už jsme chtěli upozorňovat ostatní turisty, aby se podívali, že támhle je Yetti. Pak jsme ale viděli, že se Martin vrací, sjíždí po kamenech a je zřejmě rád, že si nerozbil hubu.

            Pokračovali jsme ve výstupu až do sedla, přičemž závěrečnou část cesty jsme absolvovali pomocí zde uchycených řetězů. Myslel jsem, že sedlo bude ňáká planinka, ale to jsem se pěkně splet. Sedlo bylo široký asi jeden metr a na druhej straně následoval ještě prudší padák, než jakej jsme právě zdolali.

            Odpočívali jsme usazeni na skále a tady nás dohonil Martin. Řikal, že se tam dostal někam, odkud se už nedalo jít dál, uklouz po kamennej lavině, jel asi deset metrů dolů po kamenech a odřel si do krve ruku. Proto se zas raději pokorně vrátil na horskou stezku a pokračoval po ní dál jako my.

            Teď jsme teda všichni tři vegetili na Bystrém sedle. Bavili jsme se na nějaké bezvýznamné téma a Martin nesouhlasil s mým názorem. Chtěl diplomaticky vyjádřit svůj nesouhlas, ale poplet si slova a místo oponovat řek – Asi ti budu muset imponovat.Vzápětí jsme dostali záchvat smíchu a měli jsme co dělat, abysme se na skalách udrželi a nesletěli dolů. (O několik set metrů.)

            Po vysmátí jsme se vydali na sestup a zpáteční cestu. Přechod Bystrého sedla chvíli zdržovala polská rodinka, ale nakonec se jim podařilo bez újmy sestoupit od řetězů na kamennou stezku.

Nutno říct, že druhá strana byla daleko strmější. Lezlo se zase asi tak patnáct metrů po řetězech a pak po strmém kamenném chodníčku dolů. Cestou jsme opět míjeli plesa, po nichž následoval prudký padák dolů, k dalšímu plesu. Měli jsme žízeň a tak jsme se napojili u horského potůčku. Tedy jenom já s Martinem. Lišák, ač řikal, že to bude pitný, se vody ani rukou nedotknul.

Cesta dál byla nekonečná. Jediným psychickým osvěžením v monotónní krajině byl vodopád Skok. Ohromný, asi tak třicet metrů vysoký proud vody padal kolmo dolů. Chvíli jsme se tou podívanou kochali a pak pokračovali dál.

Od vodopádu šel Lišák s Martinem rychlejš a já se pomalu coural za nima. Po několika kilometrech už začal les. Cesta byla i nadále vskutku nekonečná. Pořád hopsat přes kameny nebo kořeny a výmoly, přeskakovat potoky… Už jsem toho měl dost. Byl jsem rád, když jsem vyšel z lesa u zimního sportovního areálu na Štrbském Plese.

U kiosku tu seděli Lišák s Martinem a popíjeli sodovku. Dal jsem si pivo a Lišák mi řikal, že mu Martin taky utek a dohnal ho až před chvilkou tady.

Rozvinuli jsme debatu o právě absolvovaném převýšení jeden kilometr. Představovali jsme si, jaká je to asi výška, kdyby se to lezlo přímo kolmo. Poměřovali jsme, jak je asi vysokej nedalekej hotel a jaký by to asi bylo, lézt po žebříku, kterej by byl jeden kilometr dlouhej. No, moc vysoko bysme po něm asi nevylezli.

Zvedli jsme se a pokračovali k našemu hotelu. Cestou jsme šli po asfaltovým chodníku a kus před náma stála bába s dědkem. Bába držela rozloženou mapu a něco dědkovi řikala. Všim jsem si, že nedaleko od báby je na chodníku kanálovej poklop. Hned jsem reprodukoval Lišákovi s Martinem, co asi bába z mapy vyčetla a řiká dědkovi – Hm, tak asi dvacet metrů vodsaď by měl bejt kanál.

Došli jsme na pokoj, osprchovali se, udělali si jídlo, vlezli do postelí a lelkovali. Na TV Markýza (což je slovenská obdoba naší sračkařský Novy) probíhala soutěž o nejpopulárnějšího moderátora týdle televize. O každym moderátorovi pouštěli několikaminutový šot. (Včera večer jsme zahlídli šot o jednej vcelku hezkej blondýně, co uvádí zpávy. No ale když promluvila! Ty kecy, co tam o sobě žvatlala, ta musí bejt úplně blbá. Na závěr řikala, že nemá ráda takové ty žabomyšie války.)  No a dneska zrovna tahle ženská řikala zprávy. Lišák povídá: Tadleta je docela hezká…, ty vole, není to ta kráva, co nemá ráda ty žabomyší války? Ty vole!

Po zprávách, kde bylo mimo jiné o Mečiarovo narozeninách, jak mu celá vláda blahopřeje a dává dar, ňákej falzifikát starýho slovenskýho rukopisu, následovala italská komedie. Chtěli jsme jít někam zakalit, ale v rámci rozleženosti jsme se dívali dál.

Film byl dabovanej česky, jako asi většina na Slovensku uváděnejch zahraničních filmů. Nutno ještě poznamenat, že po obědě dávali v televizi ňákej country pořad, kde slizkej moderátor uváděl začínající kapely. Jedna, složená z vyžranejch tupců, zahrála asi tři strašný písničky a její členové se přiznávali, jak jejich největším vzorem je Cop a ještě nějaký další český kapely. Jejich zpěvák řikal, že má doma nově narozenýho syna, takého malého jogurta. Byl na příjem v Dobřanech. Studio bylo kromě slovenskejch plakátů vyzdobeno i plakáty na český zpěváky a skupiny z týdle branže. Jak je tu vůbec z televize a z rádia vidět a slyšet: Slováci se od nás sice odtrhli, ale bez Čechů se ani neuserou!

Takže jsme shlédli tu italskou komedii mluvenou česky a po ní následoval pořad o jednom Čechovi žijícím v Praze, kterej byl pozoruhodnej tim, že byl budhista a úchylák. Ten člověk byl tak odpornej, že jsme nedokázali odejít chlastat a jen jsme v úžasu koukali na televizi.

Byl to asi čtyřicetiletej chlap, fousatej, s dlouhejma vlasama na patku, s tlustejma brejlema, sám tlustej, kterej holdoval budhismu. Mlel o tantrách a hudbě, přičemž měl na mysli jeden tón brnkanej půl hodiny. Nejúžasnější bylo, že žil asi se šesti ženskejma, z nichž všem bylo okolo sedmnácti let. (Ještě řikal něco o šedesátiletej, ale nevíme, jestli jsme tomu dobře rozuměli.) Když pak mluvili ty holky, to byl děs. Ten chlap jim musel nějak záhadně vyprat mozky, protože ty byly tak blbý, no tak blbý, hrůza! Jedna řikala: No, když Jirka (tak se ten vůl jmenoval) hraje na kytaru (jeden tón půl hodiny), tak se cítím vzrušená, zvlhne mi pochva…V tomhle duchu se nes celej pořad. Nebo ta druhá: Když je muž vyholený, je to mnohem víc vzrušující… Vzápětí se přes celou obrazovku objevila vyholená kunda po níž přejížděla ruka. Nevěřili jsme svejm vočím. Volal jsem na Martina s Lišákem: Ty vole, kunda, no to snad není možný, ty vole! Ukaž, kolik je hodin…, deset. No voni už mají v deset v televizi kundu, no to je něco!

No zkrátka byl to strašnej děs, ten chlap by se měl léčit. Lišák začal otravovat, ať už jdeme kalit, ale já už byl tak rozleželej, že se mi nikam nechtělo. Lišák s Martinem si tedy vzali flašku Myslivce, co jsme měli s sebou, a šli chlastat na chodbu. Já se ještě díval na americký seriál Magnum, který byl opět dabovaný česky a pak jsem usnul.

Čtvrtý den – středa 23.7.

            Ráno jsme vstali o něco dřív, abysme stihli snídani, dokud ty švédský stoly nebudou vyžraný od Němců. Nandali jsme si, co se na talířky vešlo a dlabali. Jak jsme ale zjistili, jeden z pinglů jídlo na stolech doplňoval, takže jsme nemuseli mít strach.

            Po jídle jsme se sbalili, nanosili věci do auta a opustili hotel. Chystali jsme se navštívit Tatranskou Lomnici. Zjistil jsem, že je u auta poněkud prázdné levé přední kolo a budu ho tedy muset někde cestou u pumpy dofouknout.

            Vyrazili jsme. Už bylo lepší počasí, nepršelo, bylo tepleji a tu a tam se ukázala modrá obloha. Když jsme přijeli do Starého Smokovce, hned na kraji byla pumpa. Zajeli jsme tam, abych dofouknul to kolo. Lišák s Martinem si vzali cigára a šli si zakouřit. Přešli silnici, dřepli si na svodidla a pokuřovali. Dofouknul jsem kolo, popojel k nim a čekal, že nastoupí. Leč oba dva mě naprosto ignorovali. Nic se nedělo. Tak jsem je tam nechal a jel pryč. Projížděl jsem se pomalu po Smokovci a pozoroval okolí. Na konci obce jsem to otočil a jel zase pomalu zpátky. Asi sto metrů před pumpou jsem viděl po silnici jdoucího Lišáka. Když viděl, že se blížim, začal stopovat. Zastavil jsem mu a vzal ho.Vtom jsem si všim, že z nedalekého chodníku, z poza stromů, přibíhá Martin. Nechal jsem ho dojít až k autu, a když se natahoval po klice, popojel jsem asi o pět metrů dopředu. Martin zkusil nastoupit ještě jednou, ale udělal jsem to samý. Nasraně něco zaklel a šel na opačnou stranu. Musel jsem na něj zavolat, aby si nakonec vůbec nastoupil. Byl ňákej nasranej, asi mu ta cigaretka nesedla.

            Odjeli jsme do Tatranské Lomnice, vyhnuli se tam všem placenejm parkovištím a zapíchli to na konci městečka před ňákym hotelem.Nevěděli jsme, co dělat. Na chlastání se nám zdálo brzy, na tůru se nám nechtělo…

            Nakonec jsme vyndali míč, co jsme měli s sebou, a kopali si na parkovišti do trojúhelníku. Hra ovšem zanedlouho skončila tímto způsobem: Lišák si položil míč, poodešel a rozběh se. Martin povídá: To pude do ňákýho auta. Lišák se do toho opřel vší silou a napálil zelenou mazdu stojící v řadě aut. Od ní šel míč do antény favorita, co stál vedle a pak se zakutálel kamsi mezi auta. Dál jsme ve hře nepokračovali z obavy před konfliktem s řidiči zaparkovaných aut.

Řikali jsme si, že bysme třeba mohli navštívit místní muzeum tatranské přírody, které stálo hned za parkovištěm. Ale bylo to jen o floře  a to by nás asi příliš nezaujalo. Rozhodli jsme se,  že  koupíme pohledy a někde v hospodě je napíšem.

U jednoho kiosku jsme si několik pohledů koupili. Pozoruhodné byly zejména dva – na prvním bylo napsáno Pohled z Tatranské Lomnice, ale byl na něm vyfocenej z několika stran jenom ten kiosek (!) a na tom druhym bylo panorama Tater a pod tím stálo napsáno Vysoké Tatry – najkrajšie hory sveta. To bylo dosti troufalé.

Nemohli jsme najít žádnou kloudnou hospodu (bylo něco kolem patnácté hodiny), až jsme  zapadli do restaurace Julia, kde nabízeli slovenské speciality. Uvnitř to bylo zařízeno na způsob jakéhosi bačovskýho stavení. Dali jsme si všichni pivo a já s Lišákem halušky. Málem jsme se po nich poblili. Dali jsme si tedy další pivo a  začali psát pohledy. Ty, co jsme psali známejm ženskejm byli vesměs se sexuální tematikou. No a tradičně naše pohledy obsahovaly všemožná dokreslení a zesměšnění. Na jeden pohled, kde bylo pod fotkou Lomnickýho štítu napsáno Vysoké Tatry jsme před to připsali České.

Dali jsme si ještě několik piv, pak zaplatili a odešli. Asi po dvou stech metrech jsme zjistili, že jsme tam ty pohledy zapomněli. Martin se pro ně vrátil a už mu je tam podával čišník. Mno.

Hodili jsme pohledy na poště do schránky a bloumali po Lomnici. Vybírali jsme si hospodu, kde bysme pokračovali v kalbě. Nakonec jsme zapluli do Slovenské jizby nebo jak se to tam jmenovalo, kde bylo těsně po otvíračce. Byli jsme tam sami. Dali jsme si  Prazdroj a Lišák ještě ovčí sýr.

V koutě stál cimbál a basa, tak jsme se těšili na tatranskej folkór. Pili jsme pivo za pivem a dožadovali se dámské společnosti. Místo ní se dostavila trojčlenná cikánská kapela a záhy se lokál naplnil lidovou hudbou. Pánové hráli docela dobře. Zapředli jsme debatu o Kunderových románech a smyslu lidské existence a vydrželo nám to na dost dlouho. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, chlap se ženskou a s nima tři ztepilé teenageřice dle našeho vkusu. Sedli si ke stolu vedle nás, něco si objednali k pití a dědek nám začal holky hned dohazovat. Bylo to tak náhlý a ještě od dědka pod tlakem, že jsme nevěděli co a jak. Než jsme s nima vůbec pořádně promluvili, najednou všichni dopili, zvedli se a zase vypadli. Bylo to jak nějaký kouzlo.

Osiřeli jsme v putyce s cikánskou kapelou. Najednou už to tu nebylo ono. Tak jsme dopili, zaplatili a vypadli ven.Opět jsme se courali po Tatranské Lomnici a dostavoval se spruz. Nebylo kam jít, už jsme to tu všecko prolezli a tak jsme se nakonec rozhodli přemístit se do  Starého Smokovce, kde snad budou atraktivnější podniky. Ještě jsme zašli do baru v hotelu, před nímž jsme parkovali. Chtěl jsem si dát před řízením kafe, abysme tam dojeli vcelku.

Z baru bylo prosklenou stěnou vidět do bazénu, kde se ovšem cachtali děti  a tlustý chlapi. Řeziva žádný.

Po kávě jsme nasedli do auta a odjeli jsme do Starého Smokovce.

Zaparkovali jsme u řady garáží, kde bylo jakés takés parkoviště. Na druhé straně byla restaurace, kde taky hrála cikánská kapela. Nakukovali jsme oknem dovnitř, ale moc se nám to nezdálo. A tak jsme šli dál.

Na nedaleké nádraží právě přijela električka a kromě jiných lidí vystoupily i dvě řeziva. Jedna pajdala (blondýna), druhá šla normálně (bruneta). Šli naším směrem a vypadalo to, že taky hledají hospodu.

Všude kam jsme nakoukli buď zavírali nebo to stálo za hovno. Nakonec jsme, stejně jako holky, zamířily do restaurace nad místní diskotékou. Vnitřek byl architektonicky inspirovaný starověkým Řeckem a bylo zde dost plno. Jediný tři místa byly u těch dvou holek, co sem přišli chvíli před náma. Sedli jsme si tedy k nim a jako ony jsme si objednali vyprážaný sýr. S holkama byla prd zábava, byly nafintěný, huby zmalovaný jako když skládaly uhlí a chovaly se suše způsobně.

Za chvíli nám přinesli jídlo. Bylo to docela dobrý. Problém byl, že jsme se před těma holkama museli u stolu chovat slušně, aby jsme nevypadali jako čehúňský burani. Vzhledem k tomu, že jsme v hospodě zvyklí prdět, krkat, mluvit sprostě a pomlouvat ostatní hosty, stálo nás to značné sebeovládání. Docela jsem trnul, kdy to někomu z nás ujede a do ticha zahlásí ňákou sprostotu.

V jednu chvíli se to málem podařilo mně, když jsem od jednoho z vedlejších stolů zaslech němčinu. Už už jsem chtěl na adresu Němčourů říct nějaký vulgarismus, ale včas jsem to spolknul.

Holky se po jídle vypravily o patro níž na diskotéku a my tam vyrazili o několik minut po nich.

Už jsme viděli všelijaký příšerný diskotéky a o téhle jsme si nedělali iluze, ale to co nás čekalo jsme vskutku ještě nezažili. 

Vstup 40,-Sk jsme celkem unesli, ale divný bylo, že gorila u vchodu je ve smokingu. Když nás pak tato zavedla až do sálu a usadila nás ke stolu, začali jsme tušit, že to není podnik pro nás.

Hned k nám přiskočil noblesně oděnej pingl a podstrčil nám jídelní lístek. Žasli jsme nad cenama.Nakonec jsme se rozhodli pro flašku šampusu za 200,-Sk (ještě jsme si mohli vybrat jinej za 1000,-Sk). Pingl přispěchal, ptal se jestli chceme suchý nebo sladký, jestli k tomu chceme arašídy nebo mandle. Museli jsme vypadat jako tři idioti. Abych aspoň částečně zachránil co se dá, objednal jsem sladkej šampus a mandle stylem, jako že si to takhle přece dáváme normálně.

Kolem sedělo několik hloučků zlaté mládeže se zlatejma řetězama a zlatejma prstenama a několik podnikatelů v kravatách a s mobilníma telefonama. Opodál seděly ty dvě holky. Zatím samy. Za chvíli si ale zavolaly pingla a něco mu řikaly. Ten pak šel k tomu jednomu podnikatýlkovi a taky mu něco řikal. Na to se podnikatýlek zved, vzal si telefon a šel si sednout k holkám. Tak se ukázalo, že holky jsou kurvy.

Pingl dones, co jsme si objednali a dýdžej vosolil tu pravou tuc tuc hudbu. Vůbec jsme spolu u stolu nemluvili, jen jsme zírali na tu kupu idiotů, co maj podivný peníze, poslouchali jsme k tomu tu nejpříšernější hudbu na světě a těšili se, až odsud vypadnem.

Martin se zved, že jde na záchod a povídá: Já jim jdu aspoň zasrat záchod.

Když jsme pak dopili, řikám čišníkovi, že zaplatíme a Martin na mě přitom začal dělat krysičkovský gesta (krysa opouští loď jako první), jako že jsem debil, že už chci jít pryč. Strašně jsme se tomu nasmáli.

Vypadli jsme z toho příšernýho podniku a vydali se k autu. Čekala nás další noc ve třech v autě. Chvíli trvalo, než jsme se tam poskládali. Pokoušeli jsme se usnout. Mně osobně to vůbec nešlo.

Pátý den – čtvrtek 24.7.

Ráno jsem měl pocit, že jsem spal nanejvýš hodinu. Jen co se rozednilo, nastartoval jsem a odjeli jsme ze Smokovce. Lišák s Martinem ještě vězeli ve spacácích a podřimovali. Dojeli jsme asi kilometr za Smokovec, na ohromný opuštěný parkoviště na kraji lesa. Obviňoval jsem své spolunocležníky, že jsem se kvůli nim vůbec nevyspal. Martin pořád v noci hlasitě funěl a Lišák mi zezadu kopal do sedadla. Asi jsme na tom ale byli všichni tři stejně. Udělali jsme si na vařiči polívku a nad mapou přemejšleli, co dál. Nakonec jsme se rozhodli opustit Vysoké Tatry a navštívit jaskyňu Slobody v Demänovskej Doline v Nízkých Tatrách.

Po jídle jsme tedy vyrazili. V Liptovském Mikuláši jsme si vyměnili ještě ňáký prachy a jeli dál. V obci Demänová jsme nakoupili jídlo v konzumu, kterej vypadal tak ukrutně socialisticky jako před deseti lety v nejzapadlejší vsi u nás (pár druhů zboží, poloprázdný strašný regály, špína).

Před vjezdem do Demänovský Doliny jsme zastavili na jednom zapomenutým parkovišti a v rámci oběda si ohřáli párky. Konečně se i počasí umoudřilo, svítilo slunce a udělalo se pěkný horko. Po obědě jsme dali na parkovišti fotbal. Tentokrát tu nebyly žádný auta, takže se nám hrálo dobře. Nesměli jsme ovšem kopat míč do vysoké trávy u potoka za parkovištěm. Sídlilo tam totiž velké množství mikrokosmosu a vyndavání míče nebylo odtud jednoduché.

Po dostatečném sportovním vyžití jsme se chtěli osprchovat, ale v budově na konci parkoviště žádné sociální zázemí nebylo. Vyrazili jsme tedy na prohlídku jeskyně zpocení. Bylo to jen pár kilometrů odsud. Napřed jsme parkoviště pod jeskyní přejeli, protože já si to tu pamatoval z doby před několika lety, kdy jsme tu byl a teď to tady vypadalo úplně jinak. Hotel co tu stál (nebo co to bylo za stavbu), byl teď opuštěnej, s rozbitejma oknama, a celkově zchátralej. I lanovka, co vedla ke vchodu do jeskyně, byla zrušená.

Zaparkovali jsme dle pokynů výběrčího – idiota a vydali se po stezce vzhůru ke vstupu do jeskyně. Nahlas jsme přemejšlěli o tom, jaký to asi bylo, když ty jeskyně tady kdysi objevili. Jestli to objevil nějakej jeskyňář nebo náhodou třeba houbař. Martin si hned představoval toho houbaře, jak doma říká: Mámo, našel jsem klouzka a jeskyni.

Cesta byla dosti namáhává, protože vedla pořád do vršku, ale zvládli jsme to. Nahoře stál hotel. Koupili jsme si vstupenky do jeskyně, a protože prohlídka začínala až za tři čtvrtě hodiny, navrhoval Lišák, abysme si dali pivo. Já sice namítal, že se nám pak  v jeskyni bude chtít chcát, ale Lišák mě odbyl, že se stačí vychcat těsně před prohlídkou a bude to dobrý.

Dali jsme si tedy tři Prazdroje a sedli si ven pod slunečníky. Popíjeli jsme a k tomu okukovali kolemchodící řeziva. Bylo tu opět dost Poláků a Němců.

Když nadešel čas a lidi se houfovali do vstupní místnosti, skočili jsme se ještě vychcat a zařadili se mezi ostatní turisty. Výpravy se ujaly dvě holky, zřejmě brigádnice, a vedly nás do nitra hory. Brzo si nás rozdělily na dvě části, protože nás bylo moc. My se dostali do první skupiny, s vysokou, nakrátko ostříhanou průvodkyní. Přivítala nás v jaskyni Slobody, kterou, jak jsme se dozvěděli, našel nějakej moravskej učenec, pověděla nám něco o vzniku jeskyní a pokračovali jsme dál. Bylo zde co obdivovat, prostorné dómy, úzké chodby, krápníky, které  vytvářely pozoruhodná uskupení, jezírka s nazelenalou průzračnou vodou…

Lišák se ovšem krásám jeskyně nemohl věnovat dostatečně, protože se mu začalo chtít chcát. Bylo to s ním čím dál tím horší. V obličeji měl stále útrpnější grimasy a my se mu s Martinem pošklebovali. Představa, jak Lišák vedle davu turistů chčíje na krápníky nebo to pouští do kalhot, nás velice pobavila. Lišák se smát nemoh, protože to bylo pro něj ještě horší. Přál si, aby už byl konec prohlídky, ale průvodkyně dělala další a další zastávky s výkladem a nevypadalo to, že se cesta podzemím chýlí ke konci. Já Lišákovi radil, ať se pochčíje, že si tím ušetří trapas a venku mu to uschne. To se mu ale nelíbilo.

Na jednom s dalších zastavení najednou Lišák vyrazil vpřed. Prodíral se davem, razil si cestu po úzkých schůdcích plných lidí a propracovával se k průvodkyni. Ta přerušila výklad a Lišák jí něco naléhavě sděloval. (Stáli jsme s Martinem až vzadu, takže jsme to neslyšeli, ale lidi vpředu určitě věděli, o co běží.) Pak Lišák poloběhem zmizel v chodbě, do které jsme  za chvíli pokračovali i my. Mně už se na ten hajzl chtělo taky, ale zdaleka ne tak, jak Lišákovi. Prohlídka trvala ještě asi půl hodiny a pak nás průvodkyně vypustila ven.

Venku jsme se potkali s vychcaným Lišákem. Vyprávěl, jak běžel chodbou a východ stále nikde. Náhle chodba přestala být dále osvětlená a Lišák nevěděl, jestli nezabloudil. Už  to ale nemoh vydržet a tak se vychcal na drahocenné jeskyní útvary. Pak se vrátil k výpravě a pokračoval k východu v jejím čele.

Sešli jsme k hotelu, kde jsme ještě chvíli otáleli, ale asi za čtvrt hodiny nás to přestalo bavit a přemístili jsme se k autu.

Odjeli jsme zpátky na to parkoviště, kde jsme byli dopoledne a za krásného slunečného počasí jsme si opět dali fočus. Byla to paráda. S auta nám hrála hudba, konečně bylo i letní počasí, no zkrátka super.

Když jsme se poněkud unavili, vydal jsem se k říčce za silnicí. Byla to Demänovka, co tekla z jeskyní. Byla pořádně ledová, ale cachtání v ní byla nádhera.Brzy za mnou dorazil i Martin. Potápěli jsme si do vody hlavy, stříkali vodu na sebe a všelijak se ráchali. Byl jsem tím úplně nadšen.

Po návratu k autu jsme koupel doporučili Lišákovi a ten to šel zkusit taky.

Když se vrátil, přemítali jsme nad mapou, jak strávíme dnešní večer. Tedy spíše kde, protože jak už jsme věděli – budeme chlastat.

Já navrhoval chatu Baranec, kde jsem byl před lety a měli tam výborný pivo a svíčkovou. Ale protože to bylo dost v horách, Lišák měl obavu, že kdyby v noci spal venku, sežral by ho medvěd.

Pak jsem si vzpomněl na rázovitou kolibu nedaleko Liptovského Hrádku nebo ještě o kousek dál ležící motel Hybe. Nasedli jsme tedy do auta a vyrazili ke kolibě. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam přijeli a zjistili, že koliba je zavřená, okna zatlučená prknama a celý objekt chátrá.Všechno v těch Tatrách nějak upadá. Inu Slovensko.

Rozhodli jsme se, že se tedy sjedem podívat do Hybe na otvíračku a uvidíme co dál.Bylo to asi o kilometr dál, kousek od hlavní silnice.

Zaparkovali jsme a Lišák se šel podívat, jak mají otevřeno. Nemoh ale najít dveře a tak celou budovu obešel kolem dokola, než přišel na to, kde je vchod.

            Otevřeno měli asi do jedenácti večer a proto se nám to zdálo jako vhodné místo na závěrečnou tatranskou kalbu.

            Ještě před tím jsme se ovšem chtěli nadlábnout. Vrátili jsme se ke kolibě a tam si dali jídlo z vlastních zásob. Ohřáli jsme si slovenskou konzervu Kuřecí drůbky, což byl takovej smradlavej humus, že jsme si potom museli ještě dát českou paštiku, abysme si spravili chuť. Poté jsme se v očekávání přemístili kalit.

            Zaparkovali jsme a vydali se do prvního patra motelu. Byla tu akorát obsluha, jejíž dvě třetiny tvořily mladý holky, což nám přišlo nesmírně vhod. Usadili jsme se v salonku před hlavnim lokálem, dali si pivo a začali hrát prší o tu holku, co nám to pivo přinesla. Brzy jsem vyhrál, ale byl jsem na tom jako oba poražení. Děva o mě nejevila žádný zájem.

            Pak jsme dali Voko bere a Mach coby bankéř nás pěkně odíral. Zakrátko jsem se ocitl v zoufalé finanční situaci a pomalu jsem už neměl, co sázet. Při jedné z dalších her jsem ohlásil: „Hraju vo padíka.“ Vzápětí jsme se káceli smíchy.

            Když nám servírky nosily piva, řikali: „Nech sa páči.“ Po jednom takovém přinesení nápoje Lišák řek nech sa páči a naznačoval rukou, že si dáme páku. Představa jak věta nech sa páči by byla výzvou k páce u nás vyvolala záchvat smíchu.

            Začaly nám docházet slovenský prachy. Dali jsme poslední pivo a přiožralí jsme se za zbytek peněz vrhli na kulábr. Hra za moc nestála. V restauraci byla pořád jenom obsluha, s tou to taky nevypadalo moc růžově, a tak jsme pomýšleli na odchod do hajan. Ještě chvíli jsme dřepěli na balkóně a pak se vydali k autu. Lišák s Martinem si vzali spacáky a šli spát někam mezi stromy před motel a já se pěkně sám uložil v autě.

Šestý den – pátek 25.7.

Ráno mě ti dva vzbudili, že prej venku se už nedá spát, že je tam moc rušno.Já zřejmě spal dost tvrdě, protože jsem nezaregistroval ani příjezd traktoru, kterej zaparkoval kousek vedle mě.

Dnes jsme hodlali opustit Slovensko a na našem území se někde na Moravě zúčastnit venkovský taneční zábavy.

Z Hybe jsme odjeli zase ke Kolibě, kde jsme posnídali. No a odtud jsme se již vydali

na zpáteční cestu. Jeli jsme tou samou trasou jako sem. Vzhledem k tomu, že jsme měli ve slovenskej měně jen pár drobnejch, doufali jsme, že nám nedojde benzín.

            V Martině jsme zabloudili a motali se pořád dokola. Nemohli jsme najít cestu z města ven. Nakonec jsme vyjeli zpět na okraj, z kterého jsme do Martina vjeli a zkusili to znovu. Tentokrát se to podařilo

            Rozhodli jsme se, že ještě navštívíme hrad Čachtice poblíž našich hranic. Když jsme tedy přijeli do Nového Mesta nad Váhom, odbočili jsme na Čachtice a po menším bloudění zaparkovali pod hradem, který se nad náma tyčil na strmém kopci. Vůbec se mi nechtělo nahoru drápat. Martin se šel do roští u silnice vysrat a Lišák, poté co si zapálil, začal šplhat vzhůru.Vysraný Martin nás za chvíli dohonil, mě předhonil a s Lišákem mi brzo oba zmizeli o několik desítek metrů výš v křovinovém porostu.

            Byl jsem maximálně nasranej, protože to šplhání byla děsná dřina. Slunce pralo, pot ze mě lil, neustále jsem se musel něčeho přidržovat, abych nesletěl zpátky, musel jsem hledat opěrné a záchytné body na místy téměř kolmém svahu. V jednom místě jsem si už řikal, že se na to vyseru, vydám se po vrstevnici a na schůdnějším místě slezu dolů k autu. Pak jsem však zatnul a následoval ty dvě gumy, co už byly někde nahoře.

            Na vrcholu kopce mě ještě čekalo vyšplhání do hradního okna asi tak metr sedmdesát nad zemí. No spruz!

            Lišák s Martinem taky pořádně oddychovali.Martin měl na nohou zimní boty s kožichem uvnitř (jediné boty, co na tomhle vejletě s sebou měl), a protože měl nohy zpocený jako svině, zul se a chodil po hradě bos.

            Hrad byl pěknej a byl odtud krásnej výhled do okolí. Škoda jen, že tu nebyla někde mučírna po Čachtickej paní. S chutí bych tam nahnal ostatní turisty na hradě.

            Po prohlídce jsme se vydali zpátky po cestě z hlavní hradní brány. Okukovali jsme hrad z nedaleké travnaté plošiny a dohadovali se, na jakém místě stála kamera při natáčení Tajemného hradu v Karpatech a na jakém místě se teď vyfotíme my.

            Po zvěčnění jsme se vydali po značně pohodlnější cestě do údolí k autu. Martin šel stále bos a tak byly občas slyšet jeho kletby, když šlápnul na něco ostřejšího.

            Došli jsme k autu. Vedle zrovna parkovali ňáký spratkové se škodovkou, ovšem měli s sebou dvě velmi pohledné děvy. Skoukli jsme je, nasedli a pustili se Elvise, jako ostatně většinou na tomhle vejletě. Poté jsme vyrazili k hranicím.

            Cestou Lišáka už ten Elvis točil, protože ho nemá moc rád. Řek jsem teda Martinovi, co když tam dáme něco jinýho a Lišák ze zadního sedadla ironicky zahuhlal, ať tam dáme třeba Jailhouse rock, že už jsme ho dlouho neslyšeli. (Tahle Elvisova písnička totiž právě dohrála.) Já mu přání splnil, přetočil jsem kazetu a pustil písničku znova. Když skončila, udělal jsem to zas a takhle asi ještě pětkrát nebo šestkrát. Lišák rezignoval. Pak teprve jsme tam dali něco jinýho.

Přejeli jsme hranice a začali se shánět po benzínce. Na tu jsme narazili až v městečku s podivným  názvem Hluk. Doplnili jsme benzín a naší další starostí bylo, se někde osprchovat, abysme večer náležitě a v plné míře mohli uplatnit náš osobitý šarm.

Sehnat sprchu ovšem nebylo tak jednoduché. Projížděli jsme oblastí, kde ještě odstraňovali následky povodní, někde ještě povodně ani pořádně neopadly.

Zajeli jsme si dokonce do jednoho kempu, že by tam mohli mít sprchy, ale tam chlapi odklízeli bahno a další bordel, co přinesla voda a opravovali, co poničila. Na sprchování to nevypadalo, spíš by nám dali do rukou lopaty. Tak jsme rychle zmizeli.

Jeli jsme tedy dál  na Brno. Lišáka napadlo, jestli by se nešlo osprchovat na Rohlence, kde je velkej motorest a McDonald. Rozhodli jsme se tedy zkusit to tam.

Když jsme na Rohlenku dorazili, parkoviště bylo přecpaný, tak tak jsme sehnali místo. Sprcha tu ale byla, sice jen jedna, ale byla. Střihli jsme si v jakém pořadí na to půjdem, Lišák vyhrál, já šel poslední..

Po hygienickém zákroku jsme vyjeli bigbítu vstříc.

Za Brnem jsme odbočili z dálnice na Žďár nad Sázavou a v tomto směru jsme jeli dál. Zastavovali jsme v každej vesnici a koukali na plakáty. Všude tu byly plagoše na zkurvený Maxim Turbulenc a jinak akorát tak na výstavu králíků.

Až v Ostrově nad Oslavou jsme si povšimli před místím kulturákem většího výskytu sabatů a vylepených plakátů na pouťovou zábavu se skupinou Morava.

To už bylo naše gusto. Ne snad, že bysme holdovali tomuhle druhu hudby, tedy vesnickej tancovačce, ale mezi lidma, co tu přihlouplou křupanskou hudbu poslouchají jsme se cítili, abych tak řekl, nad věcí. Navíc pro nás měšťanosty je večer strávený po venkovsku vždy zajímavým zpestřením.

Abychom zapůsobili opravdu okázale, jeli jsme se do nedalekého lesa, poblíž areálu zemědělského družstva, upravit, tj. převlíct a učesat. Pak jsme se jako správní idioti ještě vyfotili. Tzv. foto před akcí. Představovali jsme si jak by mohlo vypadat foto po akci – zmlácení a potrhaní, jak jsme dostali na zábavě nálož od vesničanů.

Takže vyfintění jsme se vrátili, auto jsme nechali na parkovišti před kulturákem (předtím jsme ještě najezdili asi deset kilometrů po vesnici při hledání místa, kde by se dalo spát venku) a vyrazili jsme do šumu.

V sále už bylo dost lidí, ale kapela ještě nehrála. Dali jsme si vedle v baru pivo. Bylo lahvový, teplý, nepříliš dobrý a jmenovalo se Pivoj. Na flašce byla švestkově modrá etiketa s Bivojem od Alše ze Starejch pověstí českejch, ale místo kance nes sud! Takovýhle pivo by měli vyrábět tak pro srandu a ne k pití, fuj!

Za chvíli začal bigboš. Skupina Morava byla docela sehraná, šlapalo to, ale jinak…

Na sále se nesmělo kouřit! Za to se tu pilo o sto šest. Pohybovala se tu skupinka asi šesti nebo sedmi holek tak ve věku 13 – 14 let, který byly totálně sežraný a ještě se k nám, stojícím u pódia, chodili napít piva.

Pokukovali jsme po ňákejch odrostlejších, ale buď tu měli svoje pitomce nebo to byly strašný držky a nebo nám to balení moc nešlo. Pohybovali jsme se po sále odděleně a pak jsme si vyprávěli zážitky. Martin řikal, že se na něj v předsálí chtěla nalepit ňáká tlustá buchta, ale úspěšně jí zmizel. Já potom dostal na parket asi o půl hlavy vyšší docela pěknou blondýnu. Po pár trsnutí a následném pokecu venku před kulturákem však zmizela neznámo kam.

Všimli jsme si, že sólák z kapely vypadá jako ostřihanej a načerno obarvenej Honza Patera. Smáli jsme se mu, když tam drhnul sólíčko a dělal přitom vychrtlym tělem paterovský pohyby. Měl jenom koženou vestičku a pod ní koncentráčnický tělíčko. Ještě měl samozřejmě kalhoty.

Trochu jsme se nakalili, bigbít skončil a lidi se postupně rozcházeli.. Řeziva žádný, jen venku se válely dvě úplně sežraný holky a ty byly k ničemu. Všechno se to rozcházelo a tak i my šli spát. Lišák s Martinem si vzali spacáky a šli si lehnout za blízkou hasičskou zbrojnici, já dal opět přednost pohodlí prázdného auta.

Sedmý den – sobota 26.7.

            Ráno začalo zase pršet. Bylo odporně. Lišák s Martinem se vrátili zpátky do auta a druhý jmenovaný si z nocležiště za hasičárnou přinesl nalezený deštník. Vypadal sice jak z první republiky, ale Martin si ho pochvaloval.

Odjeli jsme zpruzeni nasnídat se do Žďáru nad Sázavou. Uvažovali jsme, jestli si nedáme polívku někde v hospodě, ale protože už jsme měli málo peněz, koupili jsme si radši jídlo v krámu. Najedli jsme se pak v autě u silnice kousek za Žďárem. V rádiu zrovna dávali idiotskou brněnskou rozhlasovou hru a potom celkem zajímavej pořad o nějakym našem malíři, kterej se vyznačoval tim, že dobře maloval a uchlastal se k smrti.

Pokračovali jsme v jízdě. Za chvíli jsme najeli zpátky na dálnici a za vydatného deště jsme směřovali ku Praze. Před ní jsme ještě za Lišákovo poslední dvě stovky koupili benzín. Já s Martinem jsme už žádný prachy neměli.

Projeli jsme Prahu a mířili na Plzeň. Cesta ubíhala bez zvláštních zážitků.Před Plzní jsme odbočili na Červený Hrádek a dál přes pole do Zábělé, kde vystoupil Martin.

Pak jsem hodil domů na Doubravku Lišáka a pak sebe na Lochotín. Tím tento výlet skončil, milé děti.

Dodatky:

Než jsme na Slovensko vyrazili, domlouvali jsme se v Dominiku, jestli se tam musí s pasem nebo stačí občanka. Martin navrhoval, abysme se zeptali nějakýho policajta na ulici.Vypadalo by to asi takto: projedem křižovatku na červenou a už by se k nám hrnul policajt s plácačkou a zastavil by nás. Martin by stáhnul okýnko a povídal by: „Výborně! Prosim Vás, nevíte jestli se na Slovensko dostanu s pasem nebo stačí občanka?“

Robin